Kdo sázel

Tak jak jsme řekli, vše začalo publikací Jindřicha Štreita a Martiny Vašíčkové – Jsme ze stejné planety. Pro představení cizinců jsme tedy použili fotografie a texty z této publikace. Nic lepšího prostě není možné použít. A protože to vždy byl projekt o přirozené migraci, stalo se, že ne všichni hrdinové původního projektu sázeli v parku stromy, ale to jsou další příběhy. Také díky tomu jsme potkali a stále potkáváme další zajímavé lidi. S výsadbou parku nám hodně pomohl Svaz zakládání a údržby zeleně. Určitě je zmiňujeme i jinde na webu nebo příspěvcích na FB.

Takže  zde jsou příběhy našich cizinců v abecedním pořadí:

AFGHÁNISTÁN/ZABIH: „U nás byli komunisté, bylo jedno, jestli jste studoval nebo ne. Když jste se odněkud vrátil, dali vám samopal a poslali vás na frontu. Tak jsem využil nabídku na studia a v roce 1982 se začal učit v Československu. A schválně studium prodlužoval,“ po­pisuje Zabih důvody odchodu ze své země. V Brně vystudoval Vysoké učení technické, pak vedl obchod, posledních 15 let pracuje jako směnárník. „Žiji tady v klidu, cítím se dobře,“ říká. Ale zažil i vydírání v době divokého kapitalismu na konci minulého století. „Mám legální zbraň, bez ní to v práci s penězi nejde,“ tvrdí. „Na Afghánistán jsem úplně nezapomněl, prožil jsem tam dětství. Ale stejně mě to nejvíc táhne tam, kde jsou moje děti a česká manželka. Doma je přece tam, kde máte rodinu, a ta je v Brně.“

BRAZÍLIE/FERNANDO: „Byl jsem unavený z Latinské Ameriky. Chtěl jsem poznat jiná místa, toužil jsem po úplně jiné kultuře. A v Brazílii je hodně českých studentů, tak bylo rozhodnuto. Zjistil jsem tady, že jsme vlastně stejní – podobně se radujeme, podobně smutníme. Ale Brazilci jsou pořád hodně otevření, Češi potřebují člověku důvěřovat, až pak ukážou opravdovou radost. V Česku ale máte lepší ženy, partnerky do vztahu. Jsou hodné. Brazilky jsou divoké, myslí jen na sebe. Češky se umí rozdělit.“

Za tři roky, co je Fernando v Česku, měl jen jednou problémy s barvou své pleti. „V hospodě, kam jsem běžně chodil, se mi kvůli tmavší pleti posmívali a vyhrožovali. To by se v Brazílii netolerovalo. Ohradil jsem se, že nejsem žádný cikán, Rumun, ani žádný Čech – jsem Brazilec. A budete se mnou mít problém, protože já se vás nebojím, to jsem jim řekl. Nakonec odešli. Ale další den jich tam bylo osm. Radši jsem odešel já. Nejhorší bylo, že lidé, kteří mě znali, se kterými jsem v té hospodě dřív společně pil, tancoval i blinkal, se mě nezastali, mlčeli. Ti, co se mě nezastali, jsou svým způsobem kumpány těch lotrů. Ale všude se najdou lidé, co hned utečou, a ti, kteří utíkat nikdy nebudou.“

BULHARSKO, BĚLORUSKO/ALLA, BOŽIDAR: „Když se Bulhaři začnou bavit o nějakém tématu, naprosto a okamžitě se mu oddají, diskutují, baví se hodně otevřeně a hla­sitě, podlehnou mu. Češi ne, reagují s velkým zpožděním, jsou opatrní, vyčkávají, v podstatě ztrácí drahocenný čas,“ říká muž, který vede Bulharský klub v Olomouci a za manželku má Bělorusku. Seznámili se v roce 1986 v tehdejším Československu. „Česká žena tady je v lepší pozici, ve svém prostředí je lépe zabezpečená. Pak má stále více nároků. Žena-cizinka, která si musí vydobýt pozici mezi ostatními, musí dělat více kompromisů a netrvá na maličkostech,“ hodnotí Bulhar, který má za sebou manželství s Češ­kou, svůj současný vztah s Běloruskou.

V Česku už si oba zvykli. „V Bulharsku jsem žil něco málo přes dvacet let a tady už jsem 43 let. Přemýšlím česky, vnímám podobně jako Čechové. V Bulharsku se ale nabíjím. Vzhledem k tomu, že jsem jižní člověk, potřebuji více slunce a komunikace a radosti. To se mi tady moc nedostává,“ říká. Jeho paní dodává: „Jsme stejně psanci. Když jste deset, 20 let mimo, neprožíváte změny, převraty, revoluce, můžete jen koukat zvenčí, co se doma děje. Ale nejste v tom. Když jednou člověk žije v cizině, připadá si jako psanec. Tady i tam.“

ČÍNA/SU PING: Exotický cizinec začal hned podnikat. „Číňané jsou všude. Měl jsem tu známého, taky podnikal, tak mi pomohl,“ vysvětluje a dodává, že začínal jako kuchař a číšník. „Pak jsem chtěl vlastní restauraci. Tenkrát jste v Česku nepotřebovali velké investice,“ míní podnikavý Číňan. V olomoucké restauraci v 18. patře výškové budovy zaměstnává dvojí personál – Číňany na čínské speciality a české kuchaře na místní hotovky. „Jako zaměstnanci jsou Číňané lepší. Když potřebuji udělat práci navíc, lip se s nimi domluvím. Češi jsou moc vybíraví, chtějí také víc peněz,“ podotýká. V restauraci pomáhá i čínská manželka. Dvě jejich děti studují v Číně, prý aby se dobře naučily čínsky a znaly čínské tradice, třetí je s rodiči na Moravě. „Syn má deset let, chodí do české školy, nemá problémy,“ tvrdí usměvavý muž, kterému přizvukuje jeho manželka. „Je tu příjemné prostředí, čistý vzduch, méně lidí. Všechno je lepší,“ tvrdí žena, která se se svým krajanem seznámila až v Česku.

EKVÁDOR/YANA: „Ze začátku jsem se tady cítila jako v koncentračním táboře. Lidé byli smutní, nepříjemní. Cítila jsem, protože jsem nic nero­zuměla, že mě nemají rádi. To byl pro mě šok. To u nás neexistuje. Každá návštěva, každý nový, cizí člověk je pro nás host. Nikdy nezapomenu, když jsem šla poprvé v Praze do metra. Zavřely se dveře soupravy a já cítila, že se něco děje. Někdo umřel, říkala jsem si. Lidé jsou smutní. Všichni byli zamračení, nikdo se nezasmál, nikdo nemluvil. Možná bude válka, myslela jsem si,“ vzpomí­ná na rok 1987 a svůj první dojem z Prahy usměvavá Yana. O tři roky později se provdala za Čecha. Za poslední dvě desetiletí se podle ní moc nezměnilo. „Já jsem se ale změnila. Naučila jsem se krotit. Nemůžu mluvit nahlas, rozhazovat rukama, jak je to u nás běžné. Ale od Čechů jsem se hodně naučila. Člověk nemůže žít jen z emocí. Ale taky nejde žít jen racionálně. Je potřeba rovno­váha. Já v Česku žiji už tak dlouho, že jsem spokojená. Našla jsem svou rovnováhu,“ přiznává vystudovaná logopedka a psycho- pedagožka, která několik let provozovala v Praze anglickou mateřskou školu.

FRANCIE/JEROME: Z tříměsíční studijní stáže v roce 1999 se stala životní záležitost – Jerome se oženil s Češkou a v české firmě se rychle vy­pracoval na post generálního ředitele. „Byl jsem tu poprvé na návštěvě v roce 1985, pak v pětadevadesátém. Viděl jsem obrovské rozdíly. To se mi strašně líbilo. Země se hodně změnila, bylo vidět i cítit, jak lidé pracují. Všude jezdily dodávky, všichni se hemžili jako mravenci, to bylo super. Ve Francii v té době byla krize, nudil jsem se tam. Když jsem viděl tu dynamiku tady, řekl jsem si, že chci žít tady. Potřeboval jsem změnu.“ Velkým problémem byl prý ze začátku jazyk. „Nejdřív jsem se bavil nohama, rukama.“ Teď už umí česky velmi dobře, ale francouzský přízvuk mu zůstal. „Když lidi zjistí, že jsem cizinec, zkoušejí to na mě anglicky. To nemám rád. Když už se učím češtinu, tak ji chci použít,“ vysvětluje otec dvou malých dcer, které plynule přechází z češtiny na francouzštinu nebo ruštinu. V Rusku totiž v současné době tráví rodina hodně času – firmu na výrobu droždí se podařilo roz­šířit na východ. „Můj domov je ale tady – ve Štěpánově. Na Moravě se cítím moc dobře. Je tady pohoda, lidé nejsou tak nervózní a stresovaní. Pocházím ze severní Francie, kde je mnohem víc agresivity, násilí,“ přiznává muž, který hodlá zestárnout v Česku.

HOLANDSKO/PETRUS: „Učitel hry na flétnu mi kdysi řekl, že moje hra nestojí za moc. Ale že bych mohl flétny opravovat. Vždycky jsem chtěl dě­lat něco rukama, ale nevěděl jsem co. Tři roky jsem studoval na zlatníka, pak jsem rozeslal asi sto dopisů po celém světě, aby mě někdo naučil opravovat flétny. Odpověděli dva – z Francie a Anglie. Tak jsem skončil v Londýně,“ popisuje strastiplnou cestu k ojedinělé profesi opravář dechových nástrojů. Proč skončil v Česku? „Ještě neznám odpověď, ale pomalu, na prahu padesátky ji nacházím. Žil jsem v Londýně, v Německu, hodně po Evropě. Proč Česká republika? Hlavně kvůli manželce, která je Češka. Pak kvůli přírodě, prostoru. V Holandsku je hodně lidí, tady máme vlastní zahradu, kolem lesy, Libavá – bývalý vojenský prostor – je za humny, je tu všude místo. Mám už to takové, že zůstanu. Žena, barák, zahrada, děti, vše mě sem váže,“ přiznává usměvavý mistr, který si neodpustí poznámku o „zlatých českých ručičkách“. „Co na to říct? Každý fagotista si umí opravit nástroj sám, ale teď jezdí k nám. I filharmonici, co vždycky opravovali v zahraničí, dnes dávají nástroje k nám,“ pochvaluje vlastní firmu, kterou v Česku provozuje od roku 1998.

ITÁLIE/GIANPRIMO: Z České republiky znal jen jména několika fotbalistů a pár obrázků Prahy. Práci hledal spíše v Kanadě, kvůli španělské pří­telkyni byl ochotný jít i do Španělska. „S variantou Česká republika jsem nepočítal. Ale nabídka práce v sýrárně mě moc zajímala, měla to být velká zkušenost,“ popisuje, proč v roce 2005 odešel ze slunné Itálie. „První mě překvapila zima, přijel jsem v říjnu. A pak hodně jazyk. Je fakt těžký. Ale měl jsem štěstí na lidi z vesnice, to mě motivovalo mluvit.“ V sýrárně s česko-italským ma­nagementem se mu pracuje velmi dobře. „Nejsem klasický ředitel. Málokdo z podřízených mi vyká. Rád se bavím s lidmi, nemáme odstup,“ líčí italský sýrař, kterého ze začátku překvapily i jiné chutě Čechů. „Přišla nám stížnost na parmazán, že je v něm písek. Ale bílá zrníčka jsou krystalky vápníku, čím starší a kvalitnější sýr je, tím víc jich tam je. Pro Italy je super kvalita, když sýr křupe mezi zuby, tady to skoro reklamují.“

IRÁN/ FERESHTEH: V autobuse do Istanbulu, který z Teheránu jede dva dny, se seznámila s mladým českým cestovatelem. „Bavili jsme se, bylo to příjemné. Ale netušila jsem, že se do mě zamiloval. Prý na první pohled. Já jsem tomu nevěřila, v naší kultuře to není možné,“ popisuje začátek své lovestory mladá íránka. Pul roku si dopisovali a povídali přes internet, pak domluvili sňatek. V Istanbulu. V roce 2009 přijela do Česka. „V íránské kultuře jsou cizinci exoti, na které se chodí každý dívat, seznamují se s nimi, pomáhají jim, nikdy se necítí sami. Tady to mají cizinci těžší. Já ale měla štěstí, že manželovi kamarádi se stali i mými kamarády. Češi jsou studení, ale když jsou z nich kamarádi, můžete se na ně spolehnout. Hodně mě ale překvapilo, že lidé tady preferují samotu. U nás je to jinak, jsme pořád spolu, máme party, navštěvujeme se. Tady je mi líto, když vidím staré lidi, co jsou sami. Možná mají děti, ale pořád jsou sami.“

EOGHAN/IRSKO: „Když jsem Českou republiku (v 90. letech) navštěvoval, mělo pro mě největší kouzlo to, že vystupuji ze stroje času, který se vrátil do 60. let. Za sebou jsem nechal svět dopravních zácp a hypermarketů a vrátil se do doby, kdy mnoho domácností stále nemělo telefon a zelenina se balila do papírových sáčků. Konzumní společnost byla v plenkách, nebylo tady tolik aut a odpadků, nápoje se prodávaly v nevratných lahvích a lidé stále věci opravovali místo toho, aby je zahodili a koupili si nové. Celé to místo mělo auru něčeho, co jsem si pamatoval z dětství. Vzpomínám, že jsem se díval z balkonu Domu kultury na své studenty na konci tanečních, kluci v oble­cích a dívky v šatech, co jim ušily maminky. Tam dole to mohli tancovat mí rodiče ve dnech, kdy jsem já sám byl ještě asi na houbách. Češi jsou také celkem mírumilovní – rvačky na dětských hřištích i v hospodách jsou, alespoň podle mé zkušenosti, velice zřídkavé. A jestli tu chci zestárnout? No, nemám dojem, že bych jako důchodce dokázal v Irsku vyžít z české učitelské penze. A k tomu navíc tady mám děti, domov a kariéru a tak to vypadá, že už tady zůstanu až do konce.“

IZRAEL/RAVIT: Z Izraele odešla ve dvaceti, hned po vojenské službě, kterou povinně absolvují i ženy. „Snad 95 procent Izraelců cestuje, je to úplně normální, asi to máme v krvi. Navíc služba v armádě je náročná, člověk pak potřebuje ven, uklidnit se. Tak jezdíme. Já byla napřed v Indii, Japonsku, pak v Evropě,“ popisuje Ravit svou pouť. Před devíti lety přijela do Česka – její matka se narodila v Karlových Varech. Rodina ale za války odjela do Izraele. „Matka česky vůbec neumí,“ přiznává dcera. To, že se v Česku nakonec usadila, dává „za vinu“ manželovi, rodáku z Brna. „Většinou jsem někde pobyla dva roky a jela dál. Tady už jsem dlouho, už jsem to asi chtěla, usadit se a mít děti,“ říká dnes dvojnásobná matka. Hlavně kvůli dětem prý začali dodržovat i židovské tradice. „Sice nechodíme pravidelně do synagogy, ale ctíme šábes a hlavní svátky. Děti mluví hebrejsky i česky,“ připomíná plynulou češtinou, kterou prý studuje sama. „Jazyk byl velká výzva. Dělali jste všechno možné, aby vám cizinci nerozuměli. Japonština byla jedno­dušší,“ usmívá se. Do Izraele se prý vrací tak jednou za rok. „Pro mě je tady život lepší. Češi si to možná vůbec neuvědomují, ale tady je mír. A to je nejdůležitější.“

JAPONSKO/NAO: Uměleckou dráhu začala na Slovensku, kde v roce 1990 získala stipendium. „V Japonsku jsem vyrůstala v hlubokém kapita­lismu, měli jsme všechno, lidé se nudili. Tady bylo všechno nostalgické, čisté,“ vzpomíná uznávaná operní pěvkyně. Před třemi lety poznala Slováka, který pracoval v Česku. Vzali se a odstěhovali do Kroměříže. „Moravské a slovenské lidové písničky mě strašně obohacují. Jsou v nich smutné i legrační věci, víno i láska. Japonské lidové jsou více o přírodě; o lásce se v nich zpívá velmi zřídka,“ tvrdí umělkyně. „V Japonsku sice opery jsou, ale nemají své budovy, nemají takové scény jako evropské operní domy. Každý večer je tady představení,“ pochvaluje si plynulou slovenštinou. V oboru ji okouzlili zejména současní moderní umělci, například Petr Eben. „Jsem fascinovaná současnými českými tvůrci. Někteří pedagogové zpěvu je nechtějí vůbec učit, jsou rytmicky a intonačně nároční. Já je vždy uměla, protože mě zajímali,“ přiznává.

JAR/LIANNE: „O České republice jsem věděla jen málo. Přečetla jsem celého Kunderu a znala Švejka, ale to bylo všechno. Pamatuji si, že jsem v lednu 1998 vyrazila do kina na Kolju, abych viděla, co to je za zemi. Překvapila mě tu zima, pořád jsem padala na ledu, sníh jsem vůbec neznala. A byla jsem překvapená, jak staromódní tu všechno bylo – lampy a povlečení a vysavače jako z 60. let. Lidé byli velmi přátelští a ochotní pomoci. Milovala jsem tu historii všude. Na domy staré přes 200 let jsem nebyla zvyklá. Také jsem myslela, že Evropa je celá zastavěná a že příroda v pravém smyslu slova existuje jen v Africe. Překvapilo mě tolik lesů a volně žijící jeleni. A dívky tady byly velmi krásné se zvláštním druhem nevinnosti. Opravdu jsem ocenila místní rovnostářskou společnost – byla jsem zvyklá na velké kontrasty mezi africkým bohatstvím a chudobou a tady všichni vypadali stejně chudí. Zjistila jsem, že je to úleva nebýt každý den konfrontována s extrémní chudobou. Byla jsem zvyklá vidět děti v hadrech, jak žebrají na ulici. Tady je strádání většinou skryté. Je ve mně část, která se cítí provinile z toho, že tu jsem, v pohodě žiji a nepomáhám ,zachraňovat chudé a trpící‘, ale nejsem si jistá, zda bych v Africe dokázala víc.“

KOLUMBIE/MARIA CRISTINA: „Těžko jsem si zvykala vozit děti v kočárku. U nás se nosí malé děti v šátku. Nejen kvůli bezpečnosti, ale myslím, že i pro dítě je lepší, když slyší matčino srdce, když jsou v neustálém kontaktu. Nejhorší, co mě tady mohlo potkat, byli řidiči tramvají. Byli třeba sprostí a já jsem neuměla dobře česky, nemohla jsem se bránit. Ale moc se mi líbilo, jak bylo v Česku všechno zorganizova­né – doprava, jízdní řády. U nás je nepořádek, žádné zastávky, lidi mávali na autobus, který zastavoval, kde chtěl. Zkrátka chaos. Tady byl řád,“ líčí Cristina své dojmy před 16 lety, kdy přijela do Česka za svým nastávajícím mužem, Brňákem, kterého poznala v Bogotě. „Když se člověk naučí jazyk, zapadne lépe do cizí společnosti. Já se česky naučila také díky devadesátileté brněnské tetičce, která s námi žije. Ona si dá ráda skleničku vína na večer a pak povídá. A já taky ráda mluvím, a když vám někdo něco podesáté opraví, tak už si dáte pozor,“ usmívá se bývalá ekonomka, dnes manažerka hudebních festivalů a koncertů.

MAKEDONIE/IRENA: „Občas mi někdo vytkne, že jsem hodně temperamentní. Nebo hádka – tady se to bere jako negativní jev, my ji chápeme jako katalyzátor – pročistí vzduch. Musím si dávat pozor na pusu, lidé jsou pak na mě zbytečně naštvaní. Česká mentalita se proje­vuje už u dětí -jsou klidné, nejsou ani nijak extra hravé. Zato dítě mé makedonské sestry je divoch. Mně ale klidnější lidé vyhovují, kdyby byli všichni temperamentní jako já, tak nevím, jak přežijeme.

Mezi cizinci, co jsou v Česku dlouhodobě, už přemýšlíme podobně jako Češi. Ti, co jsou tu kratší dobu, řeší jiné problémy – jak prodloužit víza, pobyt. Jsou uzavření mezi sebou, neumí se zapojit do české společnosti. Mezi nově příchozími cizinci si připadám jako Češka, ale mezi cizinci, co jsou tu deset, 15 let jako já, už to tolik nejde.“

NĚMECKO/ANJA: Kdysi se hodně zajímala o ruské dějiny, na její univerzitě ale zrovna neotvírali žádný kurz. „Tak jsem si vybrala české dějiny a hodně mě to zaujalo,“ říká Němka, která přišla do ČR poprvé v roce 1998. To bylo jen na krátko, především proto, aby se naučila česky a mohla číst odborné publikace v češtině. Po dokončení studia v Německu v roce 2005 se do Česka vrátila, chtěla zde udělat doktorát. Psala o kulturním životě olomouckých Němců. „Že jsem skončila v Olomouci, je více méně náhoda. Ale jsem ráda, je to krásné město,“ přiznává mladá žena, původem z východního Německa, která v Česku nikdy neměla žádné příbuzné ani předky.

„Češi jsou tolerantní, což je pro cizince výhoda. Vždycky ale něco chybí – kontakt s jazykem, s kulturou. Po sedmi letech jsem byla v Kolíně nad Rýnem a zjistila jsem, že vůbec nevím, co je tam teď moderní, jaké filmy běží. Občas mi chybí kulinářské věci, co tady není běžně přístupné. Ale jsou to maličkosti, zvykla jsem si,“ přiznává. Současné poměry v Česku přirovnává k Německu před pár lety. „Pamatuji, jaké to bylo u nás po revoluci. Tady se to pro mě s odstupem všechno odehrává znovu.“

POLSKO/JAROSLAV SEBASTIAN: „Češi neberou vážně sami sebe a Poláci se berou vážně až moc. V Česku se velice obtížně budují vztahy, plácáte se po zá­dech, ale život není jen legrace a pohodička. Polsko je v tomhle jiné. Chybí mi především v duchovním smyslu, ve způsobu nahlí­žení na svět. Na Polsku je něco těžko uchopitelného. Ale pozitivní na Češích je rovnostářství – v jedné hospodě nebo při fandění na hokeji se sejdou profesor i dělník, co mu opravoval podlahy. V Polsku je to víc diferencované, profesor by do stejné hospody s dělníkem nešel,“ tvrdí bývalý adept kněžství, který přišel do Česka v roce 1991 na křesťanskou misi. Dnes učí na teologické fa­kultě, má českou manželku a dvě děti. „Pokračování v kněžství by byl tragický omyl. Bylo mi dvacet a byl jsem idealista. Zásadní impulz, proč jsem odešel, byla potřeba žít v rodině. A dnes je rodina můj základ a hlavní důvod, proč tady jsem.“

PORTUGALSKO/MARIA DE FÁTIMA: „Portugalci nechávají všechno na poslední chvilku, mají čas. Tady je to jiné, trošku germánské, jste pracovití, poctiví. V Por­tugalsku už mi tamní ležérnost a klídek vadí, takové to: maňana, máme čas,“ vypráví lektorka, jejíž první zkušenost s Českem spadá do doby těsně po sametové revoluci. „To byla sranda. Nejsem materiálně založený člověk, nechyběly mi věci jako jiným cizincům – zelenina, ovoce, služby. Líbilo se mi tady.“ Do tehdejšího Československa přišla v roce 1992 s českým manželem, kte­rého poznala coby emigranta v Německu. Česky se neučila v kurzech, ale mluvením s mužem. Negativních zkušeností s Čechy prý nebylo mnoho, ale byly. „Když jsem měla černé vlasy, bylo to strašné. Lidé si mysleli, že jsem cikánka, to nebylo dobré. Ale dnes už mám klid,“ směje se paní s prošedivělým mikádem.

RUMUNSKO/LUDVÍK: Do tehdejšího Československa přišel v roce 1963. „Nechtěl jsem, šli sem rodiče, ale já ještě nebyl plnoletý, tak jsem musel poslouchat. Ale nechtěl jsem sem,“ přiznává bodrý důchodce. „Byl jsem ze všeho vykulený. Než jsem se naučil trošku kecat, tak to trvalo,“ vzpomíná. Pozici měl ale jednodušší než většina cizinců – přišel sice z Rumunska, ale z oblasti Sinteu, kde žili Slováci. „Ve škole jsme měli hodinu rumunštiny, jinak všechno ve slovenštině. Co jsem uměl rumunský, už jsem zapomněl.“ Rolnická rodina se usadila na Bruntálsku. „Celý život jsem pracoval v lese. Jako vlk.“ Z Rumunska byl zvyklý dřít celý rok na poli, o malé hospo­dářství se stará i dnes. „Nekoupíme zeleninu, jak je rok dlouhý. Od malého děcka jsem byl u dobytka, měl jsem krávu i bejka, teď už mám jen prasátka,“ chlubí se skromně. Na Moravě se i oženil – vzal si slovenskou Rumunku. „Abychom se potkali, museli jsme přijet do Československa,“ usmívá se. „Nebylo to vždycky jednoduché. Ať se máte ve světě dobře, jak chcete, tak rodná země je rodná země. To vás tam vždycky táhne. Ale pochovaný chci být tady.“

RUSKO/VALENTINA A VALERII: „Proč bydlíme na Moravě? Slovanská národnost začala na Moravě, když se podíváte na typického Moraváka a typického Rusa, jsou si hodně podobní, mají podobnou hudbu, podobnou klidnou povahu, rozvahu. Češi vůbec jsou velmi tolerantní, kulturní lidé, nikdy jsme tady neměli národnostní konflikty. A rok 1968? Jsme rozumní dospělí lidé, o politiku se moc nezajímáme. V té době jsme byli malé děti, co naděláme dnes? Ale nebylo to dobře – pro Rusy ani pro Čechy ne.“

SLOVENSKO/VALÉR: „Chtěl jsem se věnovat velkým zvířatům, kravám. Těch už je na Slovensku málo, ale v Čechách je ještě relativně dost chovů. Nechtěl jsem být zavřený v ambulanci, lákalo mě cestovat po obvodě. Splnilo se mi, co jsem chtěl vždycky dělat. Proto jsem v Česku,“ popisuje důvody svého zahraničního působení mladý veterinář. Na Moravu přišel v roce 2007; do té doby se v Německu učil operovat krávy nejmodernějšími způsoby a metodami. „Český zaměstnavatel mi slíbil, že mi koupí endoskop. Na Slovensku ani v Čechách se do té doby nepoužíval. Byl jsem jeden z prvních, kdo operoval v Česku krávy endoskopem,“ skromně se pochlubí Slovák, který se tu ale necítí jako v cizině. „Mohl jsem jít za prací do Německa nebo jinam, jazykovou vybavenost mám, ale nechtěl jsem do neznáma. Čechy neberu jako zahraničí, vždyť jsme ještě nedávno byli jeden stát,“ pochvaluje si. Adaptovat se na prostředí mu pomohl i kolega z práce, který je také Slovák. „Když hrají Češi proti Slovákům, fandím samozřejmě Slovákům. Ale když na mistrovství vypadli Slováci, tak jsem stejně samozřejmě fandil Čechům,“ dodává moravský Čechoslovák.

ŠPANĚLSKO/ALBERTO: „Chtěli jsme vychovat děti v českém prostředí, v českém jazyce, v české škole,“ vysvětluje Alberto hlavní důvod, proč se před sedmi lety přestěhoval ze Španělska do Česka. Manželka je Češka, dvě děti mluví česky i Španělsky. Otec jim rád čte španělské pohádky, starší dceru učí španělskou gramatiku. „Měly by znát obě kultury,“ je si jistý. Jako obchodní zástupce hodně jedná s lidmi. „Češi jsou sympatičtí. Na první dojem jste chladnější, ale když se seznámíte, jste výborní přátelé.“ V Česku byl už v 90. letech; tehdy mu vše připadalo staré. „Za těch 20 let se udála obrovská změna. Dnes se Česká republika tolik neliší od Španělska,“ míní Hispánec, který si v Česku pochvaluje krásnou přírodu a zelená města plná parků. „Jenom bych chtěl víc slunce. Moc se neopálím.“

ŠVÉDSKO/PETRUS: „Dodělal jsem ve Švédsku pedagogickou fakultu, ale nechtěl jsem učit. Chtěl jsem cestovat. Poslal jsem žádosti do Německa, Maďarska a Československa. Jako kluk jsem sbíral známky a maďarské a československé byly vždycky nejhezčí. Tak jsem chtěl sem,“ vzpomíná Petrus, proč se v roce 1990 rozhodl pro českou kotlinu. V Česku pak potkal svou budoucí manželku, s níž se o pět let později vrátil do Švédská. Po 12 letech se ale rozešli a Petrus se rozhodl přestěhovat zase do Česka „Chtěl jsem začít od píky někde úplně jinde. Chtěl jsem dělat něco, co mě baví. Někde, kde se budu cítit doma. Tak jsem se vrátil do Česka, měl jsem tu kamarády. Mám tu docela pohodlný život. Ve Švédsku je horší podnebí, dlouhé zimy, taky společenský život je tu méně náročný, můžu zajít do hospody, nejsou restrikce na alkohol,“ vyjmenovává výhody. Na jednom z nejprestižnějších gymnázií v Olomouci učí české dějiny – v češtině. „Než jsem se sem dostal, věděl jsem možná tak o Kafkovi, Čapkovi. Až studia na bohemistice mi otevřela oči,“ přiznává ctitel Halase, Hrubína a Seiferta. Holana dokonce překládá do švédštiny. „Jsem tu v literárním exilu. Zkouším psát i v češtině. Povídky z českými reáliemi. Také historicko-psychologické romány,“ dodává muž, který si našel i výhody života ve dvou kulturách: „Můžu si vybírat z každé to nejlepší.“

UGANDA/JOSELINE: „Vždycky, když potkám Čechy, vyptávají se na ugandské jídlo, ugandské ženy, ugandský alkohol, ugandské počasí, na mou rodinu. Na druhé straně Afričané zase chtějí vědět, jestli jsou tráva a rostliny v Evropě stejné jako v Africe, jak vypadá sníh a jak padá. A tak bych řekla, že na obou stranách jsou lidé s otevřenou myslí a chutí dozvědět se něco o těch druhých. Nicméně chci říct, že v Česku je těžké objednat si v restauraci guláš s rýží a stejně tak v Africe je těžké objednat si hovězí s omáčkou a chlebem,“ srovnává dvě odlišné mentality černoška, která přišla do Česka v roce 2008 za svým českým manželem. „Potkali jsme se ve Rwan­dě, on tam byl jako turista, já tam žila. Teď žijeme střídavě tady a v Ugandě a víme, že jsme byli stvořeni, abychom byli spolu.“

UKRAJINA/ROSTYSLAV: „To, že je člověk cizinec, se v nepravidelných intervalech ukáže. Člověk s tím musí počítat. Kromě ztotožňování s Ruskem jsem ale nezažil národnostní problém,“ vzpomíná muž, který přišel do Česka v roce 1992. „Děda a babička bojovali celý život za to, že nejsme Rusové, tak je pro mě časté české ztotožňování Ukrajiny s Ruskem velký problém,“ podotýká kněz, který pobyt v Česku stále chápe jako misijní. „Jako těžkou práci, kterou má každý misionář, když jde do prostředí, které ho nechápe. Je to jeho úděl,“ vysvětluje.

Co chybí? „Tolerance, úcta k lidem, kteří jsou věřící. Slyším často ironické poznámky na církev, na věřící. Ale vidím toho pů­vod – komunistický systém, který tu fungoval, myšlení posunul. Nemám to nikomu za zlé, naopak, snažím se postupně vysvětlovat a objasňovat.“

USA/EZRA ALEXANDR: „Do Česka jsem přijel v roce 2004. Můj kamarád z Prahy mi roky vypravoval o tamních krásných ženách, architektuře, kul­tuře, pivu a přírodě. Takže, když jsem byl připraven stěhovat se do Evropy, byla Česká republika jasná volba. Neměl jsem záměr usadit se v nějakém konkrétním městě, ale pak jsem dorazil na Moravu do Olomouce a nenašel důvod k odjezdu. Skoro každý tady je milý a přátelský. Možná rezervovanější než typičtí Američané, ale to já jsem také. Co vážně oceňuji na většině Čechů, je jejich nedostatek zájmu o organizované náboženství a celková otevřenost novým názorům. Já jsem tady američtější, než jsem byl v Americe – sleduji místní hokejové zápasy, navštěvuji utkání zdejšího baseballového týmu a hraji v parku s přáteli americký fot­bal. Sleduji sport v hospodě, což jsem v Americe nedělal. Když jsem poprvé přišel do Evropy, chvástal jsem se před klienty doma, že mám přístup k designérům ze západní, střední i východní Evropy, ale teď už to není o tom, odkud jste. Jde prostě o úroveň schopností a služeb zákazníkovi. Jeden z rozdílů, na který jsem si musel zvyknout, jsou volna. Američané si dovolenou neberou, Češi neustále.“

VELKÁ BRITÁNIE/DARREN: „Kamarádi se diví, proč jsem z Anglie odjel, proč jsem zrovna v Česku. Jako dovolená jim to tady přijde zajímavé, může se tu lyžovat, což Angličané neznají. Představují si, že tady piju pivo a jím řízky. Ale když jim řeknu, kolik jako učitel vydělávám, nevěří. Nevěří, jak můžu přežít. Jenže Angličané myslí trochu omezeně – mají za to, že když budou pracovat a budou mít trochu štěstí, budou mít doma všechno. Nechápou, že když bude člověk pracovat a bude mít trochu štěstí někde jinde, že to půjde i tam. Také mají Angličané větší potřebu osobní svobody. Můžeme nosit, co chceme, ať se někdo diví, můžeme pojmenovat dítě, jak chceme, ne jako na české matrice, kde se jména dětí vybírají podle jedné knížky. V Česku je svoboda trochu konkrétnější, lidé ji berou nějak vážněji.“

VIETNAM/SON TRAN: „Ani nevím, proč jsem přišel sem. Chtěl jsem vidět, jak vypadá svět,“ vypráví někdejší jeřábník, dnes majitel bistra, proč se v roce 1982 vydal z Vietnamu do střední Evropy. „Začínal jsem v Bratislavě, Vietnamců tam bylo málo a lidé byli zvědaví, chodili se na nás dívat jako na exoty,“ usmívá se dávné vzpomínce. V roce 1992 se přestěhoval na Moravu. První manželka byla Češka, druhou – Vietnamku – si vzal v roce 2002. „Ženy jsou stejné, jen Vietnamky jsou vychované víc pro rodinu. Syna s první ženou jsem vychovával sám.“

V asijském bistru zaměstnává pouze manželku. „Vietnamci jsou pracovití. A já rád pracuji. V bistru jsme sami dva, sami na­kupujeme, vaříme, obsluhujeme. Vymysleli jsme nová jídla, aby chutnala Čechům, ale měla základ v naší kuchyni. Chuť je o zvyku, až si zvyknete na tohle exotické koření, bude vám chutnat a budete se k němu vracet,“ míní šéfkuchař. Rozdíl evropské a asijské kuchyně je především v koření. „Do polévky dáváme koriandr, taky kyselé zelí máme jinak kyselé, všude dáváme hodně cibule. I kapra děláme, ale jinak než vy. Z hlavy uděláme polévku, ale kyselou s koprem, rajčaty a cibulí. Kapří maso pak třeba dusíme se zázvorem. Nebo napařujeme nad pivem. Českým kamarádům to moc chutná.“

(fotografie a texty jsme převzali z citované publikace Jsme ze stejné planety, která byla vydána v roce 2012)